Víš, lidé si často představují, že zahradník je takový poklidný chlapík s rýčem a slamákem, který celé dny okopává záhony. Moje realita je ale jiná. Jsem specialista na vertikální zahrady. Zelené stěny. Přetvářím betonové plochy v živé organismy. Moje práce není jen o sázení, je to boj s gravitací, s mikroklimatem, s architekturou. A je to taky pořádný zápas s financemi.

Bydlím v malém bytě na sídlišti, ale můj skutečný domov je v těch sklenících na okraji města, kde experimentuji s různými druhy mechů, kapradin a popínavých rostlin. Můj sen byl vždycky jeden – vytvořit největší vertikální zahradu v našem kraji na holé zdi opuštěné tovární haly. Byla to obrovská plocha, šedivá, smutná. Už jsem měl vypracovaný projekt, získal jsem i povolení. Ale chyběly peníze. Pořádně velké peníze. Na speciální substráty, zavlažovací systém, statiku, tisíce sazenic. Banka mi půjčku nedala, říkali, že to je příliš riskantní podnik. A tak ten sen pomalu uvadal. Jako rostlina bez vody.

Byl to právě můj kamarád, také zahradník, ale specializující se na pokojovky, kdo mi jednou večer, když jsme probírali moji beznaděj, řekl: „Hele, zkusil jsi někdy oficiální stránka vavada? Já tam občas zajdu, je to pro mě takový mentální ventil. Jinak celý den koukám do hlíny, tady si aspoň odpočinu hlavu.“ Byl jsem skeptický. Vždyť je to hazard, říkal jsem si. Ale ta myšlenka na mentální ventil mě zaujala. Moje hlava byla totiž plná toho neuskutečněného projektu, pořád jsem dokola přemýšlel, kde na to sehnat finance. Bylo to úmorné.

Tak jsem jednou večer, po další odmítnuté žádosti o grant, usedl k počítači. Bylo to poprvé, co jsem navštívil oficiální stránka Vavada. Přiznávám, ten svět byl pro mě naprosto cizí. Zářící barvy, hrací automaty s exotickými názvy, ruleta. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Začal jsem opatrně, s malými částkami. Bral jsem to jako takovou zvláštní formu relaxace. A pak jsem objevil hru s názvem „Zelené bohatství“. Byl to hrací automat s motivy přírody, s listy, květy a hmyzem. Připadalo mi to jako znamení.

Nezačal jsem vyhrávat hned. Chvíli to trvalo. Ale bavilo mě to. Byl to jiný druh soustředění. Nemyslel jsem na ten svůj projekt, na tu zeď, na ty výpočty. Byl jsem jen tam, v té hře. A pak, po několika týdnech občasného hraní, se to stalo. Byl to večer, kdy jsem byl obzvlášť unavený. Zasekl jsem se na technickém řešení zavlažování. Sedl jsem si k tomu jen tak, na půl hodinky. A najednou, při jedné rotaci, se sešly ty správné symboly. Zelený list, zlatý květ a déšť. Na obrazovce se objevilo číslo, které jsem zprvu nechtěl věřit. Byl to obnos, který mému snu vrátil život.

Ten pocit byl… jako když po dlouhém suchu přijde vydatný déšť. Nebyla to jen radost, byl to obrovský pocit úlevy. Jako by se zmenšil ten obrovský balvan, který jsem celé měsíce tahal na zádech. Okamžitě jsem věděl, co s penězi udělám. Nespotřebuju je na hlouposti, investuju je do svého snu.

A tak se to stalo. Najednou jsem měl prostředky na ten nejkvalitnější substrát, na špičkový zavlažovací systém z Nizozemska, na všechny ty sazenice, o kterých jsem jen snil. Můj projekt, který byl tak dlouho jen na papíře, začal nabírat reálné obrysy. Pamatuji si ten den, kdy jsme s týmem instalovali první rostliny na tu obrovskou, šedivou zeď. Byl to jako malý zázrak. S každým dalším metrem čtverečním ta zeď ožívala. Šedivý beton mizel pod kobercem zeleně.

Dnes, o rok později, je ta zeď něčím, na co jsem opravdu pyšný. Ne jen já. Stala se místní atrakcí. Lidé se tam chodí procházet, fotí se před ní. V létě tam je příjemné mikroklima, ptáci si tam staví hnízda. Je to kus přírody uprostřed průmyslové zóny. A já, když se na ni dívám, si vždycky vzpomenu na tu zvláštní cestu, která k ní vedla. Na to, jak mi oficiální stránka Vavada, místo které jsem se nejdřív tak obával, pomohla oživit nejen zeď, ale taky můj sen.

Někdy si říkám, že je to jako s tou zahradou. I to štěstí občas potřebuje tu správnou půdu, aby mohlo vyrůst. A pro mě se tou půdou stalo právě to místo, kde bych to vůbec nečekal. Je to zvláštní, ale ta zeď teď není jen moje práce. Je to taky připomínka toho, že i zdánlivě nesplnitelné sny mohou najít nečekanou cestu, jak se stát skutečností. A já jsem za tu cestu, i když byla tak neobvyklá, opravdu vděčný.